Klikatá cesta za snem

Napadlo mě, že bych mohla rozkrýt zase kousek ze svého života a poodhalit moji klikatou cestu za svým snem.

 

Cesta za snem začala vlastně už ve školce

Moje cesta za objevením reflexní terapie začala před několika lety. Byla jsem tehdy studentkou strojírenské fakulty, ale už na škole jsem věděla, že tímhle profesním směrem jít nechci. Vlastně jsem to věděla už mnohem dřív.

 

Od malička, snad už ve školce, mě totiž fascinovaly zvířata, příroda a fungování těla (lidského i zvířecího). Láska ke zvířatům tehdy významně převažovala a to do takové míry, že jsem se ve svých 4 letech rozhodla být veterinářkou. A toto rozhodnutí se mě drželo až do konce střední školy.

 

Měla jsem obrovské odhodlání jít si za svým snem

Byla jsem odhodlaná pro svůj sen udělat cokoliv. S obrovským zájmem jsem se učila všechny přírodní vědy, doma jsem hltala knížky o tom, jak organismus funguje a v hlavě už jsem se viděla v bílém plášti, s fonendoskopem kolem krku a roztomilým štěnětem zlatého retrívra na ordinačním stole.

 

Když se mě lidi ptali, kam půjdu po střední škole, veterina pro mě byla jasná a hlavně jediná volba. Když mě jednou náš veterinář zaskočil s otázkou, jestli mám v zásobě ještě nějakou alternativu, kdybych se tam nedostala, odvětila jsem, že alternativu nepotřebuju, protože vím co chci a půjdu si za tím stůj co stůj.

 

Že by alternativa byla přece jenom dobrý nápad?

Po nějaké době se mi možnost alternativy rozležela v hlavě a já si uvědomila, že zkoušky na veterinu jsou pěkně těžké a možná by nebylo od věci mít nějaká zadní vrátka, kdyby se to přece jenom nepovedlo.

 

A jsem ráda, že jsem se nakonec takhle rozhodla, protože jsem ta zadní vrátka nakonec využila. Dopadlo to tak, že první rok jsem se na vysněnou veterinu nedostala a místo ní jsem šla na Zootechniku s tím, že příští rok to zkusím znovu. Po druhé se naštěstí zadařilo a konečně se mi začal plnit můj sen.

 

Totální demotivace

Jednou jsem se se svým stafíkem vydala na preventivní prohlídku k našemu veterináři a nějak jsme se dostali k tomu, že chodím na veterinu.

 

Začal mi vyprávět o tom, že až budou jeho děti ve věku, kdy si budou volit školu, rozhodně je nedá na veterinu. Že to nemá smysl, protože je veterinářů čím dál víc a už pro ně pomalu není práce a když ano, tak za pár šlupek a za hrozných podmínek. Dost veterinářů končilo v úplně jiném oboru nebo na úřadech práce, protože prostě nebylo uplatnění. No a tím mi nasadil brouka do hlavy.

 

Najednou jsem o svém snu začala pochybovat. Co když jsem se rozhodla špatně? Chtěla jsem si splnit svůj sen, ale taky jsem si chtěla aspoň trochu užívat života a ne počítat každou korunu a nemít pomalu ani na chleba.

 

Ještě ten den jsem si sedla k počítači a začala jsem googlit různé recenze o veterinářích, uplatnění na trhu atd. Doufala jsem, že se tam dozvím pravý opak a uklidní mě to. To se bohužel nestalo. Google mi všechno potvrdil a já začala ztrácet naději ve svůj vysněný život.

 

Několik týdnu jsem o tom všem přemýšlela a nakonec mě strach a ostatní lidi okolo mě dohnali k tomu, že jsem studium na veterině přerušila a podala si přihlášku na strojírenskou fakultu, kterou jsem nakonec úspěšně vystudovala. A tím jsem se bohužel svému snu vzdálila na míle daleko.

 

Tudy cesta nevede

Po prvním roce na strojárně jsem měla jasno, že tudy cesta nevede. Absolutně mě to nebavilo a hlavně nenaplňovalo. A co člověka nebaví, to se mu špatně učí, takže jsem například fyzikou a matikou prolízala jen tak tak.

Začala jsem přemýšlet, co dál. V tomhle oboru jsem zůstat nechtěla a hlavně nemohla, protože jsem neměla žádný hnací motor se v tom zlepšovat.

 

Jiskra naděje

Začala jsem přemýšlet o tom, jak dělat, co mě baví, ale nepotřebovat na to školu, protože tím, že jsem na vysoké dvakrát přestupovala a strojařinu jsem studovala 5 let, už jsem nebyla nejmladší.

 

Chtěla jsem se věnovat léčení zvířat, a tak jsem narazila na kurz Dornovy metody pro psy. Ten jsem absolvovala, ale zjistila jsem, že pokud bych chtěla Dornovku oficiálně dělat, musela bych absolvovat rekvalifikační masérský kurz. V tu dobu jsem byla, jako studentka, chudá jak kostelní myš, takže jsem kurz odsunula na až někdy.

 

K myšlence s kurzem jsem se vrátila až ve své první práci po škole, když jsem byla z práce už tak zoufalá a demotivovaná, že jsem se rozhodla si půjčit od kamaráda peníze a kurz konečně absolvovat.

 

Masírování mě opravdu bavilo a nabíjelo mě energií. Ten pocit, že někomu pomůžete od bolesti svalů je super. Konečně jsem začala dělat to, co jsem vždycky chtěla, pomáhat.

 

Chci od toho víc

Masáže mě tak pohltily, že jsem se začala pídit po dalších pokračovacích kurzech. Pomáhat lidem od bolesti bylo fajn, ale já jsem chtěla víc. Chtěla jsem začít pomáhat lidem i s ostatními problémy než jsou jen bolesti svalů. Chtěla jsem se stát léčitelkou a tím si splnit svůj sen.

 

Doplňkových kurzů bylo obrovské množství a byl oříšek si z toho kvanta něco vybrat, protože bych nejradši uměla všechno. Byly tam jak relaxační techniky, techniky na uvolňování svalů, různé masáže hlavy a obličeje a v neposlední řadě „pomáhající“ kurzy. Byly tam lymfatické masáže, kraniosakrální terapie, Dornova metoda a právě reflexní terapie.

 

Lékárnička "na všechno"

Ze všech kurzů mě nejvíc fascinovala právě reflexka a to proto, že pomáhala snad na všechno. Od bolestí páteře, přes problémy se žlučníkem až po psychické problémy. Byla to taková komplexní lékárnička „na všechno“.

 

V kurzu jsem se dozvěděla hromadu zajímavých věcí. Třeba, že se dají orgány ovládat pomocí bodů na nohách a taky, že pokud nás trápí nějaký orgán, může to souviset z určitými psychickými stavy.

 

Po kurzu jsem se dala do samostudia všech plošek, protože kurz byl sice fajn, ale tolik informací do hlavy za pár dní nenarvete. Takže jsem si nakoupila plno knížek a dokonce i jedno DVD a dala se do práce.

 

Můj přítel a rodina se stali mým pokusným králíkem a jedinou možností, jak náhánět potřebnou praxi a ujištění, že to není jen nějaký reklamní trik, ale opravdu to funguje.

 

Nejlepší byla chvíle, kdy jsem sama na sobě testovala, které plošky mě budou bolet a opravdu výsledek krásně seděl s tím, co mě trápí.
Reflexka je prostě fascinující nástroj, který nejenom zjistí, co člověku je, ale hlavně taky léčí.

 

A co můj původní sen pomáhat zvířatům?
Tak na něm nyní taky pracuji. Reflexní terapie totiž není dobrá jen pro lidi, ale taky krásně funguje i na našich čtyřnohých parťácích.


Zatím jsem ve fázi sbírání zkušeností, ale jakmile přijde ta chvíle, určitě tu začnete vídat články a knížky také o terapii pro naše čtyřnohé parťáky.

 

 

Myslím, že už bylo pro dnešek dost tlachání.

Mějte se všichni krásně a mačkání zdar.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *